Příběhy ukrajinských uprchlic a uprchlíků
Anastázie:
„Zabalila jsem všechno do jednoho kufru“
Když válka začala, umíral mi tchán. Nemohli jsme ho opustit. Teprve po jeho smrti jsme se s manželem domluvili, že odjedu pryč a odvezu naše dvě děti do bezpečí.
Zabalila jsem všechno do jednoho kufru. Jen to nejnutnější, co jsem unesla. Pro každou dceru jednu hračku. Cestou na nádraží spadlo na město šest bomb. Koupili jsme si lístky. Autobus nás odvezl do Varšavy. Tam čekali kamarádi s autem, vzali nás do Brna a pomohli nám najít střechu nad hlavou. Bydlíme v kanceláři sportovního klubu.
První měsíc pro mě byl hrozný. Uvnitř jsem cítila jenom pustinu. Mobil byl pro mě všechno. V dubnu jsem nastoupila ve školce jako uklízečka. A potom jsem si našla ještě práci v nemocnici. Jsem doktorka, pracovala jsem šest let na ultrazvuku. Ale tady zatím léčit nemůžu. Musím se naučit česky a udělat zkoušky. Nebude to snadné, pořád si hledám kurzy češtiny. Ale práci mám a ve školce mi dělá radost, že je kolem tolik dětí. Děti jsou děti. Radostné a zvědavé a přátelské.
Holčičky nastoupily do školky a do školy. Když se té mladší zeptám, kde je tatínek, tak říká, že v práci. Každý den si volají. Starší dcera byla dlouho smutná. Na Ukrajině chodila na gymnastiku a malovat. Když jsme přijeli, tak neměla nic. Nerozuměla ničemu a bylo to pro ni těžké. Ale teď už se jí líbí ve škole. A chodí na karate. Už má kimono.
Uvidíme, jak dlouho tu zůstaneme. Zatím na Ukrajině není bezpečno. A já chci, aby děti mohly chodit do školy, do školky, mít kamarády atd. Mám v sobě optimismus, musím ho mít. Musím dětem ukázat, že to není konec.