Příběhy ukrajinských uprchlic a uprchlíků
Margerita a Serhii:
„V duchu jsme stále s těmi, kdo zůstali v Izjumu“
Pocházíme z Izjumu. Dcera odešla už před válkou - měla spolužáky v Luhansku a věděla, jaké hrůzy se tam děly v roce 2014, když přišli ruští vojáci. Takže když Rusko začalo hrozit další invazí, přemlouvala nás, abychom utekli do bezpečí a koupila nám letenky na 25. února. Měli jsme letět nalehko, jen s příručním zavazadlem. Jenže den před odletem vypukla válka, začalo bombardování a letiště muselo přerušit provoz. Jeli jsme autem. Cestou jsme míjeli Charkov - celý černý, zničený, vybombardovaný. Na Kyjev také padaly bomby a nádraží bylo obležené lidmi. Dostali jsme se do autobusu a přijeli do Prahy.
Žijeme v malém bytě u dcery. V Izjumu jsme nechali úplně všechny věci a dům. Psa a kočku jsme svěřili sousedům. Mysleli jsme, že odjíždíme jen na pár týdnů, než se situace uklidní. V březnu obsadili město ruští vojáci - vyrazili okna i dveře, prostříleli střechu. Psa vyděsili tak, že ještě dlouho běhal po lesích jako šílený a nechtěl se nechat chytit.
V září ukrajinská armáda Izjum osvobodila. Lidé se radují, ale město je bez elektřiny, bez vody, bez plynu. Nefungují obchody ani bankomaty. Lidé vaří na ohni. Vláda slíbila, že postupně všechno opraví, ale máme být trpěliví. A tak se zatím nemůžeme vrátit. Počkáme do jara. Každý den na ně myslíme. Na mrtvé. Na pozůstalé. Na sousedy. Posíláme jim všechno, co můžeme - věci i peníze. Česká pošta přepravovala zásilky na Ukrajinu až do léta zdarma - za to jsme byli moc vděční.
Na Ukrajině máme důchod - asi 1900 korun měsíčně. Tady máme nárok na humanitární dávku. Mnoho lidí nám pomohlo a potkali jsme mnoho nových přátel. Hlavně ženy mají mnoho možností se setkávat, učit se česky a pomáhat si navzájem. Já mám češtinu čtyřikrát týdně. Pro muže je exil těžší. Ale stýská se nám oběma. Moc!